Hry

Naše divadlo je známé tím, že uvádí na pravou míru historické omyly. Už Pepa Fabián zjistil, že úloha valachů ve světových a literárních dějinách je mnohem větší než se dosud přiznávalo. I známý románový hrdina Robinson je valach. Ano on skutečně pocházel z valašska. Jeho původní jméno bylo Robynzohn. Byl to zkrátka syn valašské roby s německým migrantem. Pepa tuto objevenou pravdu uvedl na pravou míru ve hře Robinzohn z Krhové, kterou jsme v minulosti uvedli. Nesporná úloha valachů je i v dobývání kosmu, kterou jsme zdokumentovali ve hře Valaši letí Mars. Zkrátka valaši jsou bez jakýkoliv pochybností hybnou silou světového vývoje ve všech oblastech věty, techniky i kultury. Můžeme o tom, mluvit, snad i pochybovat, ale to je asi tak všechno. Pravda nejde umlčet. Nyní, vážení diváci uvádíme na pravou míru skutečnost, že stroj času, fenomén, který nezvládl ani Edison, Einstein, ba ani ruský vědec Fjodor Konstantinovič Rybalko, už existuje a sestrojil ho kdo jiný, jak opět valach. Valašský sedlák Lojza. Nakonec dívejte se. Dnes vám ukážeme, že skutečně funguje.

Všichni máte určitě rádi pohádky. Už proto, že nás provázejí po celý život. Od mládí, kdy si je necháváme vyprávět. V dospělosti je vyprávíme našim dětem a jako kmeti je zase vyprávíme našim vnoučátkům. Čeká vás několik pohádek a zajímavé je, že jak prince a hloupé Honzy, tak princezny a ježibaby hrají jenom chlapi. Sami poznáte, že i taková princezna se strništěm na bradě má svoje kouzlo. Že i Popelka nemusí mít outlou nožku a malý střevíček a klidně může být při trošce představivosti půvabná. Taky se dozvíte, že Budulínek byla vlastně Budulínka….. víc už vám prozrazovat nebudeme. Dívejte se a posuďte sami. Jen ještě malý dovětek. Přesto, že tomu název napovídá, tak tato hra není rozhodně určena malým dětem, ale jenom těm starším.

V minulém díle jsme se seznámili s valašskými ženami, které by se rády zbavily svých „neschopných“ mužíčků a vytěžily nějaké penízky z pojistek, které by vhodně investovaly do nových hadříků, kosmetiky, dovolených v exotických destinacích a taky mladých nápadníků. Zkoušely to gulášem z muchomůrek a taky potopením gumového člunu s jejich „poklady“. Nicméně marně. Vždy se něco nepovedlo, něco se neplánovaně přihodilo a něco kikslo. Chvíli to překously, ovšem nesmířily se s neúspěchem. Časem se v nich probudila vášeň zkusit své štěstí znovu a dosáhnout konečného vítězství . Pojďme se tedy podívat, co naše nespokojené krasavice vymyslely, aby dosáhly svého cíle. Jenom chceme opět apelovat na vás, naše divačky, manželky, milenky, abyste si z nich nebraly příklad. Jednak je to nehezké a sobecké jednání a taky proto, že se to může vymknout z rukou a dopadnout úplně jinak než jste si představovaly. Nakonec samy uvidíte, zda se snahy našich hrdinek vyplnily k jejich spokojenosti.

Když jsme uvedli naši hru Z pohádky do pohádky, ani zdaleka jsme netušili, že bude mít takový ohlas, dočká se tolika repríz a že ji budeme hrát ještě několik let. Ale ukázalo se, že naši diváci jsou velmi vděční za možnost se v tomto složitém světě opravdu od srdce zasmát a pobavit. A tak jsme se rozhodli oprášit další známé pohádky, přizpůsobit je současnosti a dospělému divákovi. Je již zvykem, že diváci hledají v našich hrách i kritiku nešvarů současnosti, politiků, úplatných zastupitelů, soudů apod. Nemohli jsme jinak, než jim i v tomhle směru opět vyhovět. No a všech rolí se opět zhostila mužská část hereckého souboru. Jednak z důvodu zvýšené porodnosti mezi našimi herečkami, ať už plánované nebo neplánované, jednak i z toho důvodu, že si od nich na chvíli rádi odpočineme, stejně tak, jako ony od nás. Doufáme, že i tahle druhá série pohádek se vám bude líbit. Starosti a problémy nechte doma a nezapomeňte si děti svačinky, abyste se mohli o přestávce občerstvit a doplnit tekutiny. Nám nezbývá, než vám popřát příjemnou zábavu.

Tradiční život ještě v minulém století vyznával manželství a rodinu jako smysl života. Rodina je základ státu, se dokonce jeden čas říkávalo a bylo na tom asi kus pravdy. V současné době, ale mají mladí lidé mnoho jiných zájmů. Sport, cestování, zábava, ale i práce, protože vydělat co nejvíc peněz abych se mohl mít co nejlépe, pohodlně, bezstarostně žít. Peníze a majetek to jsou ikony života v dnešní moderní době. Rodina a děti se již do tohoto života často nevejdou. A tak vznikl jeden z fenoménů dnešní doby, tzv. SINGL. Rodiče vychovaní v jiné době a s jinými prioritami, tento způsob života jejich potomků, velmi těžce nesou. A tak se snaží dnešní mládež přeorientovat zpět na jejich tradiční rodinný život. Málokdo si ale nechá do svého života mluvit. No jo, ale co s tím? Pomalu nás ubývá, poněvadž pravidlo, že každá rodina má mít z demografického pohledu minimálně dvě děti, už vzalo za své. A tak je jen na nás, zda tady za pár let budeme my, anebo nás zaplaví jiné národy, zvyklé na pět i deset dětí v rodině. Jsme rádi, že herečky našeho divadla jdou příkladem a přivádějí na svět mladé Valachy a Valašky jako na běžícím pásu.

V každém větším městě jsou zařízení, která bývají terčem vtipů a posměchu, ale bez kterých se žádný z nás mnohdy neobejde. Zdejším pracovnicím, nikdo neřekne jinak, než hajzlbáby. Ale jak jsme vděční za ony místnosti, když nás tlačí vpředu, nebo ještě hůře vzadu, klasická životní potřeba. A právě zde pracují hrdinky naší hry. Tak jako každým veřejným místem, jim před očima denně projdou stovky lidí se svými starostmi, radostmi, potížemi. Lidé různých povah a nálad, různých osudů. Ovšem tyhle ženy, kterým se i dnes hanlivě říká hajzlbáby, jsou ale nad věcí. Mají také své starosti a radosti, navíc spoustu zážitků s těmi, kteří je denně navštěvují. Mohly by celé hodiny vyprávět, případně napsat i román. Pojďme se tedy za nimi podívat do oněch prostor, které nám často poskytnou obrovskou úlevu nebo i zachrání život. V dávné minulosti se na nádražním WC v Zašové skvěl moudrý a navýsost pravdivý nápis: NEJEN V HROBĚ, I ZDE ULEVÍ SE TOBĚ !

Když se řekne krtek – většině z nás se vybaví roztomilé sametové zvířátko v úpravě Zdeňka Milera. Existuje však také krtek obecný, živočich poměrně malého vzrůstu, který neustále pracuje na tom, aby naplnil své hladové bříško, a tak, hledaje potravu, podrývá krásný anglický trávník, ničí záhon zeleniny, či znehodnocuje vzácné květiny a keře. A což teprve krtek v lidské podobě, jenž podrývá štěstí rodinného krbu a narušuje soukromí nevinných obětí. Každý takového krtka má ve svém okolí. Někdy to může být tchán, či tchýně, jindy švagr nebo tetička. Krtka můžeme objevit i na pracovišti, kde je schopný naprosto „rozhodit“ jinak dobře sehraný produktivní kolektiv. Někdy chvíli trvá, než takového škůdce odhalíme a pak je třeba se ho nějak chytře zbavit. Jedna ironická rada zní: Odstěhujte se, změňte si jméno. Jenže to není vždy tak jednoduché. Nekonvenční řešení, jak obtížného krtka vystrnadit ze svého života, můžete zhlédnout v této divadelní hře.

Valašsko je odpradávna kolébkou kultury a Valmez byl vždy centrem tohoto dění. Proto se mu od nepaměti říkalo Valašské Athény, jak o tom ve svých knížkách píše i zakladatel divadla Schod Josef Fabián. I dnes je valmez líhní nejlepších muzikantů a můžete se sami přesvědčit, že kamkoli přijedete, tak tolik skvělých kapel a muzikantů jako u nás nikde nenajdete. Taky ve sportu jsou valaši šampióny (tenis, fotbal…). A my už víme, že brzy nastane doba, kdy se valaši proslaví i v dobývání kosmu. Jednou se naší režisérce a herečce Ivaně Bublíkové v čajovně svěřil geniální valašský myslitel, zpěvák, podnikatel a prorok, valašský král Karel Koňařík I., že měl ve svém snu vidinu o tom jak valaši jako první přistanou na planetě Mars. A poněvadž náš pan král se nikdy nemýlí, určitě se tak jednou stane. Dovolili jsme si proto s laskavým svolením a pod dohledem proroka nastudovat hru, která vám přiblíží onu událost, která ovlivní životy našich potomků a možná i některých z vás. Snad se v některých detailech můžeme mýlit, nicméně budoucnost je již napsaná a záleží jen na tom kdy se tak stane. Jménem herců i pana krále Karla I. Vám přejeme příjemnou zábavu a poučení.

Po několika nových premiérách se opět vracíme k jedné her z pera Pepy Fabiána. Jánošík je velká postava slovenských dějin, na kterou jsou slováci hrdí i když vytvořená legenda se od skutečnosti velmi liší. Když Pepa psal scénář a zapátral v historii, zjistil, že milý Jánošík nebral jen bohatým, ale kdekomu. Ani s tím rozdáváním to nebylo nijak slavné. No a tak jsme tehdy před třiceti lety s tímto novým pohledem na Jánošíka narazili. Slováci nám dokonce pohrozili udáním. Je tomu právě rok od úmrtí zakladatele, režiséra a scénaristy našeho divadla Josefa Fabiána a tak chceme připomenout jeho tvorbu i těm kteří tehdy ještě byli mladší a tuhle hru neviděli. Trochu jsme původní scénář aktualizovali, poněvadž za těch třicet let se toho mnoho událo. U moci už není jedna zlodějská strana, ale vystřídalo ji několik stran, které si z ní vzali příklad, předčily učitele, a kradou mnohem víc jak ta původní. Omladili jsme rovněž hlavní hrdiny, neb původní představitel Jánošíka je již mentálně postižený stařeček. Tak si sedněte a poslouchejte jak to tehdy „doopravdy“ v Těrchové bylo a co se tam vlastně stalo.

„Nedá se s nimi žít, ale ani bez nich“! Už ani nevím kdo tohle prohlásil, ale z pozice mužů je to asi nejpravdivější pořekadlo. Již od doby kamenné jsou ženy naším štěstím i prokletím. Jsou něžné i drsné, rozumné i hloupé, kouzelné i protivné. Dokáží v nás mužích vzbudit vášeň i zuřivost, lásku i žárlivost. Naše srdce se pro ně nadchne a hned je zase nenávidí. Jednou je vášnivě milujeme a pak stejně vášnivě zatracujeme. Žena je směsice nejrůznějších vlastností. Je to láskyplná bytost i rozmařilá potvůrka. Jedno jim ale nelze upřít, jakmile se k nám přivinou, udělají ty jejich krásné oči, ucítíme teplo a vůni jejich těl, tak většinou jsme jim schopni odpustit i to, že nás v příští minutě zapíchnou. Tahle hra je o manželství. Tam se často láska mění ve zvyk, v horším případě v nenávist. Přiznáváme, že je to trošku feministická hra, která s nadsázkou řeší problémy manželství, právě z pohledu té slabší a hezčí půlky manželské dvojice. Doufáme, že se pobavíte, zasmějete a hlavně, že své problémy, ženy naše, budete řešit jinak, než hrdinky naší hry. Za to se zkrátka za všechny chlapy přimlouváme.

Pravdivá historie o tom jak tito dva hrdinové přišli na Moravu a jaké tam měli potíže s konzervativními valachy při zavádění nového jazyka, písma a víry

Příběh moravské travičky Maryši je dobře známý. Vězněna byla prý dokonce právě v prostorách, kde má naše divadlo domovskou scénu. O to víc nás pochopitelně tento příběh zajímá. Historici jsou ale podivní lidé. Upravují si dějiny tak, aby to bylo poplatné tomu, co je v jejich zájmu. Tak třeba z Přemyslovců udělali skvělou rodinku, i když ve skutečnosti to byli jeden vedle druhého podvodníci, traviči, závistivci, vrazi, kterým by mohla závidět i známá rodina Borgiů. Včetně na václaváku trůnícího Sv. Václava. Není proto divu, že Čechy a hlavně Praha jsou dnes plné lumpů, mafiánů, tunelářů…. Hold češi to mají zkrátka v genech. Tak i z naší Maryši udělali historici vlastně první oběť domácího násilí a nešťastnou ženu, která byla vlastně k hrůznému činu donucena. Abychom to uvedli na pravou míru a dopátrali se pravdy, sledovali jsme její osudy ve vězení. A hleďte, žádná uplakaná, svého osudu litující mladá žena. Naopak i ve vězení se chovala tak jako většina feministek. Vesele vraždila dál. A nejen chlapy. Míchání smrtelných letkvarů se jí stalo oblíbeným koníčkem. A jak to s ní nakonec dopadlo, tak to už uvidíte v naší hře.

Každé podnikání má svá rizika. Někdy se daří, jindy zase nedaří. A takové specifické podnikání, jako je provozování Pohřebního ústavu s sebou nese také specifická rizika. Když se lidem daří, tak si užívají, nedodržují zdravé stravovací návyky, poněvadž když na to máme, tak si přece dáme. Cholesterol, cukry, alkohol, to všechno má boom. Svůj boom ale také mají infarkt, mrtvice, ztvrdnutí jater, rakovina atd. A to je voda na mlýn pohřebním ústavům a jejich majitelům. Zákazníků mají zástupy. Pece nestačí vyhasnout a výrobci rakví si mnou ruce. Když se lidem nedaří a přijde krize, pohřebních ústavů se zase tak mnoho nedotkne. Lidé mají starosti, stresy, pijí alkohol mnohem více, aby zapomněli, přibývá sebevražd, takže provoz v pohřebním ústavu běží vesele dál. Zkusme si ale představit, že by se lidé zbláznili a začali dodržovat všechna doporučení doktorů, jedli střídmě, nefetovali , nepili alkohol, nerozčilovali se, nevraždili… To by pak mohlo znamenat pro takový pohřební ústav katastrofu. A do takové situace se dostali také podnikatelé v pohřebnictví, manželé Mrvovi. Jak tuto situaci vyřešili, to už se dozvíte v našem divadle.

Všichni máme rádi pohádky a tak jsme zkusili vrátit se do dětství a převtělit se do hrdinů našich dětských knížek . Samozřejmě se tady ale odrazila skutečnost, že jsme již dětským kalhotkám přece jen trochu odrostli a máme úplně jiné radosti a starosti než v letech kdy jsme tyto knížky se svými rodiči četli. Proto si naši broučci žijí svůj život, který se velice podobá tomu našemu obyčejnému lidskému. A tak i naši broučci mají své tužby, problémy, ideály. Prožívají své první lásky a zklamání. Jejich život je navíc ohrožen jedním velkým a neovladatelným fenoménem. A tím je nevyzpytatelný tvor - člověk. Zkuste se proto spolu s námi vrátit do dětských let a s humorem prožívat nové příběhy svých dětských hrdinů z hmyzí říše. Budeme rádi, když budete z divadla odcházet s dobrou náladou, ale rovněž s pocitem, že i když vás občas život pořádně štve, najdou se na naší planetě ještě živočichové, kteří jsou na tom o něco hůř.

Hra o valašských zbojnících byla první hrou Schodu, kterou si napsal zcela sám, první hrou, s níž byl nominován na celostátní přehlídku a první hrou, s níž nikam nejel, protože mu ta hra byla zakázána. Když jsme ji po letech četli, nedokázali jsme dost dobře tento zákaz pochopit, neboť je docela nevinná. Při její současné rekonstrukci nám daly nejvíc práce písničky, jejichž notový záznam se nám sice zachoval, ale jenom jako torzo. Nicméně jsme se do toho pustili a nový Ondráš je tady i se svými druhy. A také s vílami, které jsme v původní hře neměli, neboť jsme měli v divadle málo děvčat. Je to hra, která se z her Schodu nejvíc zabývá zdejším krajem a jeho hrdiny. I když i ti hrdinové jsou tak trochu nehrdinští a vlastně docela špatní lidé. Například Ondráš byl dle dnešních měřítek rasista a flákač, který o práci moc nestál a na zbojničení se mu líbil hlavně bezpracný zisk. Ale lidé pořád potřebují nějaké ideály a hrdiny, aby se ze svého všedního života, který je pořád jen samá práce, nezbláznili. Tak si ty hrdiny prostě vymýšlejí a občas se jim povede udělat hrdinu i z flákače.